PHARMA NEWS - odborný časopis

PHARMA NEWS - odborný časopis

Rozhovor - Vanda Pilař Chaloupková: Život nás vždy překvapí



Vanda Pilař Chaloupková:
Život nás vždy překvapí

Sama o sobě říká, že je obyčejná holka z Ostravy, která to dotáhla do víru dění v metropoli… Herečka Vanda Chaloupková se prosadila v televizi, divadle i dabingu a náročný rok plný omezení spojených s pandemií covidu jí možná víc dal, než vzal.

Jak se máte v době pocovidové?

Nemůžu si stěžovat. Točím, zkouším, dabuju. Samozřejmě, každého z nás se situace ve společnosti dotkla. Ale já se mám nyní opravdu krásně.

Počkejte, ale vás herců se přeci jen týkalo dost omezení, ne?

Zasáhlo mě to divadelně a vlastně i v seriálu Modrý kód, kde se natáčení zastavilo a děj se přepsal na jiný seriál Sestřičky, ve kterém už pro mou roli nezbylo místo… Byla jsem pět měsíců doma a říkala si, že nevím, kdy to skončí. Manžel navíc dělá v gastronomii… Nepříjemné to období rozhodně bylo, docházely nám pomalu i peníze, ale depku z podzimu už jsem v sobě vytěsnila. Myslím, že rozumím, co znamená „covidová krize“, ale přesto si nemůžeme stěžovat, protože na tom byli lidé hůř. My neměli v rodině žádný těžký průběh, netrpěli jsme!

Takže vám covid i něco pozitivního dal?

To jednoznačně. Určitě jsem zpomalila, začala vnímat své tělo a procesy, co v něm probíhají. Měla jsem čas přehodnotit, co mi v životě chybí, kdo mi chybí a kdo ne. Bylo fajn zastavit se od práce a myslet opravdu jen na sebe. Byly dny, které jsem nikam nešla, ono ani nebylo kam. (směje se) A tak jsem trávila nějaký čas sama se sebou, přemýšlela.

A na co jste přišla?

Hodně jsem si užívala volné večery doma. Nechci se rouhat, ale zjistila jsem, že to má své kouzlo být večer s manželem doma a ne osmadvacet večerů z měsíce hrát divadelní představení. Také, že když jsem unavená, můžu si jít lehnout, nemusím pracovat dvacet hodin denně. A už vůbec ne, když mi není zdravotně dobře. A že byly dny, kdy jsem hrála nemocná, nebo se zašitou nohou. Začala jsem víc poslouchat své tělo.

Mnoho Čechů trávilo několik týdnů až měsíců doma. Co jste dělala vy?

Cvičila, četla, běhala. Tím, že jsem introvert, tak jsem se vlastně doma dobíjela. Proto když mi řekli, že musím být v desetidenní karanténě, užila jsem si to. Nějaké dny jsem stihla třeba jen zajít na nákup, uvařit a číst si. Asi to bylo dané tím, že jsem věděla, že tohle volnější období skončí, takže jsem se sice těšila do práce, ale sobecky také přiznám, že jsem si ho fakt užívala. Všichni jsme si mysleli, že je normální pořát dřít a vida, lze se i uskromnit a mít se hezky. I za tohle zjištění jsem ráda.

Život v Česku se ale pomalu otáčí do starých kolejí. Nevrátila jste se do rychlého stylu života?

Není toho naštěstí tak moc. Některá divadelní představení se třeba vyřešila sama tím, že nemohly proběhnout derniéry… Přesto přiznám, že jsem poslední dobou víc unavená. Tělo si odvyklo být třeba do jedenácti do večera na zkoušce v divadle… Zatím nejsem úplně schopná se do toho režimu vrátit. Ale hlavní je, že mě má práce opravdu moc baví, takže to zvládám líp a líp.

Jak se tedy staráte o své tělo?

Zamilovala jsem se do běhání, které jsem přitom dřív neměla ráda a nechápala, co na něm lidi baví. (směje se) Dnes už jsem ve fázi, kdy se dostávám do tzv. flow a je mi při běhu krásně. Také jsem vždycky říkala, jak miluju jógu. Na podzim proto přišlo zase období, kdy jsem si řekla: „Nejdřív se ráno protáhnu a teprve potom se podívám na telefon.“ Fyzicky jsem se udržovala i v období covidu, ale nebylo to tak jednoduché. Když my herci nemáme večer svůj pravidelný výdej energie na představení, ta váha prostě leze nahoru.

Je to opravdu tak náročné?

Jak kdy samozřejmě… Teď zkoušíme v divadle Kampa na letní scénu představení Werich a tam celou dobu lezeme na houpačky, lodičky a další kulisy, máme modřiny a jsme odření. (směje se) Takže výdej energie mám teď zařízený v práci a už pak nemám energii jít běhat. V tomhle funguji podle toho, co mi režim dovolí. Teď se zkouší, takže práce i únavy je víc, ale až budou v létě „jen“ představení, zase si zařadím sport i do volného času.

Mluvila jste o divadle, vy ale natáčíte i pro televizi. Potřebuje divadelní herečka seriály kvůli penězům, kvůli slávě, nebo jak to je?

Mně ani nejde o to být známá. To je taková prvoplánová myšlenka, která napadá lidi, co tomu nerozumí… V první řadě jde o to, že ta práce člověka naplňuje a ideálně naplňuje i diváky. A právě když jsem byla doma a mohla přemýšlet, říkala jsem si, že by mi nevadilo mít míň divadla, točit přes den pro televizi a večery hrát jen to, co mě skutečně baví. Zase nechci, aby to vypadalo, že si stěžuji, ale došlo mi, že chci víc žít, být víc se svým mužem a míň času trávit v práci. Současný režim mi maximálně vyhovuje. Tedy míň hrát divadlo a víc natáčet, to je super. (usměje se)

Co je vlastně pro českou herečku vrchol?

To právě přímo souvisí s tím, co koho naplňuje. Pro divadelní herečku tím vrcholem bude ocenění Thalie, nebo krásná divadelní role. Jiné kolegyně činohra neláká a touží po sošce Českého lva. A jedna herečka, když konečně dostala svého prvního Lva, řekla: „To měl být už můj čtvrtý.“ (směje se). Další se chtějí prosadit v zahraničí, ale to musíte stihnout do třiceti, protože potom už jste stará… Je to vážně různé.

Vy jste oslavila třicetiny letos v květnu, takže jste s kariérou spokojená?

Měla jsem takový svůj cíl, že do třiceti natočím alespoň tři filmy. A natočila jsem jeden, takže to se mi nepovedlo. (směje se) Jasně, že jsem oplakala, když mi třeba nevyšel nějaký konkurz a nevybrali si mě, ale teď už vím, že vše je, jak má být. Každý máme svůj příběh. Já jsem obyčejná holka z Ostravy. Dělám si legraci, že jsem z hornické rodiny, čímž myslím, že nemám žádné herecké předky. A svojí prací jsem se dostala až do Prahy. Přitom je spousta těch, kteří studovali herectví na konzervatoři a tak daleko se nedostali. Naučila jsem se tohle vnímat a jsem za to vděčná. Musíte mít pokoru, makat a nezakrnět. Ale nemám vnitřně stanovené, co musím stihnout, nebo jaká ocenění chci získat. Stejně si život dělá, co chce a vždycky nás překvapí.

Ale dětské sny si plníte, ne?

To víte, že jo. Plním si sny, a to nejen ty pracovní, ale i životní. Občas doma jen tak sedím a říkám si: „Tady je to ale hezké, zařídila jsem si krásný domov.“ Také mám úžasného manžela, za to jsem vděčná.

Přichází léto, chystáte se někam na dovolenou?

Po pravdě to vůbec neřešíme a konečně budeme vydělávat, když to teď jde. (směje se) Dovolenou si necháme na zimu. I cestovatelských snů mám totiž plnou hlavu. Určitě chci vidět Island, norské ostrovy Lofoty, procestovat Asii, Indonesii a USA, kde jsem byla jen na skok a chci se tam vrátit.

Necháte se proto naočkovat proti covidu?

Určitě, samozřejmě.

O kritice diváků:

„Diváci vždycky kritizovali a kritizovat budou. Dnes je to obzvlášť jedonoduché díky anonymitě na internetu. Hodně kolegů to řeší, ale druhá část kolegů zase říká, že pokud vás lidi nesnášejí, tak asi svoji roli hrajete dobře… Já se snažím to neřešit, ono ani nic jiného dělat nejde. Ale je pravda, že mi toho tolik nechodí, dokonce mám zkušenost, že fanoušci píšou, že chápou, že to je jen role a muselo se to hrát těžce. Já jsem Vanda, herečka a dabérka, nejsem mé postavy.“

 

OWIxOTZ