PHARMA NEWS - odborný časopis

Zuzana Páleníková:

Jsem vypravěčka příběhů

Zuzana Páleníková pochází ze Slovenska, za prací a poznáním ale cestovala napříč Evropou, aby se nakonec usadila v Praze. Čtyřiačtyřicetiletá brunetka, kterou diváci aktuálně mohou vídat v nekonečném seriálu Ulice, přibližuje svoji rozvětvenou kariéru i celkový pohled na život.

V jednom z rozhovorů jste uvedla, že jste se v osmnácti letech přestěhovala ze Slovenska do Francie, abyste zjistila, kdo jste. Takže kdo je Zuzana Páleníková?

Uff, těžká otázka hned na úvod… Přeci jen jsme o strašně moc let dál. Ale pokud se mám definovat, jsem vypravěčka příběhů. Před pěti sty lety bych byla asi za šamanku. (směje se) Má současná životní cesta není úplně přímočará. Ale ať už hraji, věnuji se režii, nebo píšu scénáře, stále vyprávím příběhy.

Pojďme Vaši životní pouť tedy trochu poodhalit…

Začalo to v mých osmnácti letech, kdy jsem se vydala do Francie. Tehdy bych to tak neřekla, ale jela jsem se tam zbavit toho, co opravdu nejsem. Dnes už hledám své kořeny, ale tehdy jsem toužila mít křídla a svobodu…

A našla jste?

Ano, studovala jsem psychologii, zjistila, že mě baví divadlo a už tehdy jsem ve Francii něco poloprofesionálně režírovala. Měla jsem i pár měsíců života ve Skotsku. A po čtyřech letech na Západě jsem se přihlásila na pražskou DAMU. Jen přihlášku na režisérský obor jsem nestihla, proto jsem šla do hereckého učení k Ivanu Vyskočilovi. Na divadelní režii jsem se ovšem dostala o rok později, takže jsem chvíli studovala obojí, ale nešlo to stíhat. A tak jsem vypustila herectví a nakonec dokončila režisérský obor. Myslela jsem si, že přesně tohle chci, jenže…

Nechtěla jste?

Život mi ukazoval, že to není ono. Tehdy se mi nějaké projekty nedařily, byla jsem unavená, nezvládala vést lidi. Přitom režisér je od toho, aby lidi kolem sebe motivoval. A ten běžný divadelní provoz, kdy člověk každý den musí mít nápady, mě semlel. Čím víc jsem tlačila, tím horší to bylo… A tak jsem z branže odešla a vydala se na hory.

Co tam?

Na horách jsem cítila svobodu, byla jsem obklopena přírodou, pryč od nátlaku a doslova a do písmene jsem žila nad těmi problémy. A tak jsem přemýšlela, jak to udělat, abych se na horách mohla živit. Udělala jsem si kurz instruktorky snowboardingu, dokonce jsem chvíli učila na prkně i ve Švýcarsku. Ale potom si mě divadlo zase našlo.

A zase to bylo na mezinárodní scéně?

Je to tak. Na DAMU jsem potkala učitele, za kterým jsem potom jezdila na kurzy do Itálie. I tam jsem něco režírovala. A několik sezon jsem byla součástí anglického divadla, kdy jsme cestovali různě po Evropě s interaktivním představením pro školní děti, aby se zapojily do děje a učily se tím angličtinu. To byl hezký kočovný život, a ač mám v Praze už dlouho základnu, donedávna jsem byla hodně rozlítaná.

Nově Vás ale život zavál jako herečku do televize.

Je fakt, že aktuálně jsem hlavně herečkou a točím různé seriály. Ale s televizí jsem začala teprve nedávno, měla jsem převážně epizodní role. Zatím ještě nemám vybudované jméno a pořád jsem začátečnice, což je v mém věku vtipné. (usměje se) Alespoň se pořád něco učím, a to mě naplňuje.

Jak tedy vypadá jeden Váš běžný pracovní den?

To se dost mění. Někdy pracuji na své sebeprezentaci, rozesílám portfolio, chodím na castingy a hledám si role na sociálních sítích. Naopak když mám natáčecí den, ráno se doma připravím a vyrazím na plac. Pokud je to jen epizodní role, musím se rychle zorientovat, kde je maskérna a kdo je hlavní postava, abych neudělala nějaký trapas. (směje se) Epizodní role jsou zvláštní v tom, že naskakujete do zaběhnutého projektu jen jako host.

Od září ale máte coby účetní Pavlína Strouhalová velkou roli v seriálu Ulice.

Ano, až Ulice je má první dlouhodobá role, a to už je pro mě taková rutina. Natáčecí den má obvykle dvanáct hodin, takže tím strávím celý den. Netočíme v ateliérech v Hostivaři, ale ve skutečné vile, která představuje zázemí lékařské komory, kde moje Pavlína pracuje. V seriálu zatím nemám rodinu, je to taková pracovní role. (směje se)

A jak naproti tomu vypadá Váš víkendový den?

Víte, já to takhle nemám, na víkendy si nehraju. Volný den mi někdy padne i v týdnu, což je pak třeba na výlet fajn, protože je všude míň lidí. Ale když mám volno, stejně se koukám, co se kde nabízí za natáčení a někdy se i stane, že místo volna najdu, že někoho hledají a já jedu hned pracovat. Jsem na volné noze a sama se musím starat o to, abych měla práci.

Jste kvůli tomu ve stresu?

Musím říct, že je to náročné a stresující. Popsala bych to jako existencionální stres. Až teď s rolí v Ulici přišla úleva, protože vím, že  po dobu jednoho roku budu mít nějaký předvídatelný příjem.

S Ulicí je to asi ironie osudu, protože jste pro tento seriál před lety pracovala jako scénáristka, že?

Máte pravdu, asi před deseti lety jsem psala linku Gábiny, kterou ještě stále hraje Aneta Krejčíková.

Popište tedy ještě čtenářům zákulisí vzniku takového seriálu.

Nedělá to jeden člověk, ale celé týmy lidí, které řídí šéfdramaturgyně. Autorský tým píše linky jednotlivých postav, nebo celých rodin. Vymýšlí i propojení těchto linek, aby každý díl končil tzv. Cliffhangerem, napínavou scénou, po které se diváci těší na další pokračování. Je to taková kombinatorika sepsaná v bodech. A pokud se schválí, pošle se dalšímu týmu, který bodový scénář rozepíše do dialogů.

Do jakého týmu jste patřila Vy?

Dělala jsem tu část v bodech a vymýšlela, co se bude dít. Ale bylo by pro mě asi jednodušší psát dialogy. Neuměla jsem moc hledat dramata v každodenních záležitostech. Přesně to Ulice vyžaduje, jenže já sama spíš koukám na thrillery, takže jsem pak dostávala zpětnou vazbu, že je to ode mě moc divoké. (směje se)

Na závěr trochu netradiční otázka – kdybyste měla kouzelnou moc a mohla něco na světě změnit, co by to bylo?

(zamyslí se) Chtěla bych, aby se děti odmalička učily místo nějakých blbostí, které nikdy nepoužijí, emoční inteligenci a efektivní komunikaci. Je velmi smutné, že máme obrovský technologický pokrok, ale neumíme pracovat sami se sebou, nemáme sebeuvědomění. A druhá věc je, aby se děti učily empatii k přírodě a ke zvířatům. My zvířecí a přírodní svět využíváme a těžíme z něj, ale velmi krutě. Přijde mi, že nám chybí vhled do sebe, v tomto ohledu jsme stále v době temna a necháváme sebou zbytečně zmítat.

Zdraví má nastudované!

Zdravý životní styl by měl být součástí každého člověka, nejen herečky, kterou, minimálně částečně, prodává její vzhled. Jak se o sebe tedy stará Zuzana Páleníková? „Momentálně mám spíš takový pocit, že jsem se zanedbala. Dařilo se mi v práci, ale zase jsem neměla čas na to fyzično. A to pak hned cítím, když delší dobu nic nedělám,“ krčí Páleníková rameny s tím, že dřív hojně cvičila jógu a běhala.

Teoretický základ přesto prokázala na velmi vysoké úrovni. „Snažím se hodně číst, takže vím, že ve středním věku je dobré zařadit silový trénink, protože svalová hmota ubývá rychleji. A díky józe také vím, že nejsme jen tělo, mysl a duše, ale že je vše propojené skrze emoce. Také znám benefity přerušovaných půstů, studených sprch, nebo dýchacích cvičení,“ sype z rukávu s tím, že teď stačí „jen“ najít způsob, jak vše zařadit do běžného života.