PHARMA NEWS - odborný časopis

Stockholmský syndrom v běžném životě

RNDr. Lenka Grycová, Ph.D.

 

Když se řekne Stockholmský syndrom, každý si představí většinou zkušenost z televizní produkce ať už detektivního žánru, nebo nějakého akčního thrilleru. Předpoklad, že mezi vámi žijí lidé s tímto problémem, se vymyká běžnému chápání tohoto pojmu i chápání běžného lidského života.

Historie

Je zajímavé, že historie tohoto pojmu sahá jen kousek zpět, a to do roku 1973, kdy došlo k přepadení Stockolmské banky. Zdroje uvádějí, že původním iniciátorem loupeže byl Jan-Erik Olsson, narozený 16.4.1941. Tento již souzený kriminálník 23.8.1973 přepadl banku a vzal několik rukojmích. Po kontaktu s vyjednávači požadoval peníze a dopravení přítele z vězení, jimž byl také recidivista Clark Olofsson. Rukojmí strávili s oběma lupiči v bance 5 dnů až do momentu 28.8., kdy se policisté dostali do budovy díky plynu. Vyjednávání, které skončilo po 130 hodinách, bylo završeno neuvěřitelnými zjištěními, kdy rukojmí bránili své věznitele svými těly a obhajovali je před policií.

Zdroje také uvádějí, že Clark Olofsson zůstal s některými rukojmími v kontaktu ještě dlouho po incidentu. Shodou okolností tento muž zemřel letos v červnu po těžké nemoci (1.2.1947-24.6.2025)

Stockholmský syndrom se od roku 1973 stal tématem pro vědecké bádání v oblasti psychologie, sociologie a dalších věd. Někdy se můžete setkat i s nepřesným označením Helsinský syndrom.

Jako opak Stockholmského syndromu je uváděn jeho „mladší bratříček“ Limský syndrom. Jeho podstatou je ztotožnění pachatele s obětí a vyvíjení aktivit směrem k pohodlí oběti.

Definice Stockholmského syndromu

Ze začátku byl Stockholmský syndrom považován za neúměrně abnormální reakci prožitému traumatu. Studie, které se tomuto tématu věnují, se i dnes ve všem úplně neshodnou. Každopádně vyplývá z nich, že tento syndrom je jakýmsi obranným mechanizmem lidského organizmu. Když jsme v některém z minulých ročníků diskutovali téma stresu a základní pravidla uvolnění adrenalinu pro dvě alternativy reakce člověka ÚTOČ nebo UTEČ, pak Stockholmský syndrom lze považovat za takovou ne úplně ideální formu varianty UTEČ. Oběť, ať už v jakémkoliv smyslu (nemusí to být nutně rukojmí), reálně uteče jedině v případě, že věří v úspěch tohoto činu, bez negativního dopadu – tedy většinou že se do situace před útěkem nebude muset vrátit (například v případě útěku od agresivního manžela). Pokud oběť předpokládá, že ze situace nemůže uniknout, pak mysl vyvíjí impulzy k aktivitám, kterými danou situaci zmírní. Je to prostá reakce organizmu bojující o přežití. Pokud nemohu utéct, pak udělám vše pro to, abych v dané situaci byl v co největším bezpečí.

Na rozvoj Stockholmského syndromu má vliv také předpokládaná délka traumatizující události. Oběť, která předpokládá, že se ze situace velmi rychle dostane, podlehne mnohem méně pravděpodobně tomuto syndromu než člověk, který si je vědom bezvýchodnosti řešení a úniku z dané situace.

Faktory, které se mohou podílet na rozvoji Stockholmského syndromu?

•           oběť vnímá ohrožení života

•           oběť věří v reálné naplnění výhružek

•           oběť vnímá izolaci od reality kromě té, kterou předkládá pachatel

•           oběť silně vnímá nemožnost uniknout

•           pachatel poskytuje drobné laskavosti oběti

 

le pozor, ačkoliv pojem Stockholmský syndrom by mohl ukazovat na onemocnění, velká část odborníků, která se tímto zabývá, potvrzuje že toto není nemoc. Je to popis obranného mechanizmu člověka v ohrožení života. A protože to není uznávaná diagnóza, neexistují ani jednoznačné diagnostické postupy. Lékaři, kteří se věnují svým pacientům, se snaží rozpoznat na základě symptomů nebo projevů chcete-li, popsaných výše, a eliminovat je od jiných symptomů spojených s traumatem, který může být potenciálním spouštěčem Stockholmského syndromu.

 

Jaká je dnešní realita?

A teď to nejdůležitější sdělení k tomuto tématu. Stockholmský syndrom již dávno není dominantou přepadených bank, nebo unesených autobusů. Tento fenomén ke škodě lidské populace překročil hranice z televizních gangsterek do běžného života lidí. A přestože se o něm v této souvislosti nemluví, nemusíme jít ani nikterak daleko od událostí, které hlásí třeba večerní zprávy. Stačí se zaměřit třeba na domácí násilí. Ženy týrané násilnými manžely, děti týrané svými matkami, nebo otci – v obou případech se odborníci setkávají s tím, že oběti nemohou opustit své trýznitele, a dokonce je i brání.

Teď bych chtěla, abyste se zaměřili na to, co v definici v odstavci výše chybí. A jsem ráda že zdroj, ze kterého jsem čerpala užitečné informace (článek paní doktorky Boukalové), toto neopominul. A tím je týrání mužů svými partnerkami. Častěji se asi bude jednat o manželské svazky, protože z nich je těžší uniknout. A pak tato varianta se může často týkat týrání psychického (protože ženy nemající fyzickou převahu, sahají často po jiných taktikách), kde oběť je prakticky neviditelná.

 

Neviditelné oběti

Domácí násilí, jak jsem již předeslala, lze považovat za až příliš viditelné. Sama jsem se setkala s fenoménem Stockholmského syndromu, který byl velmi nenápadný. Lidé manipulativní jsou schopni týrat člověka velmi nenápadnými způsoby, které okolí ani nevnímá, které nevnímá často na začátku ani postižený jedinec. Nenápadné zásahy do života, které jsou vysvětlovány zvýšeným pohodlím oběti. Nabídkou splněných přání, izolací od lidí známých, často i od rodiny a řízenou změnou lidí v okolí. Únik z takovéto situace je prakticky nemožný. V okamžiku, kdy si člověk uvědomí omezení svého života, může být už tak izolovaný od reálné společnosti, že je obklopený lidmi, které tvoří vlastně jen „kulisu“.

Takováto situace může být ze strany oběti vystupňována jedinou interní reakcí, které je člověk zahnaný do kouta schopen. Ztráta zájmu o dění v životě, ztráta zájmu o zdraví, v případě nemoci odmítnutí se léčit a snaha podpořit projevy nemoci. Utrpení oběti pak může skončit i smrtí.

 

„Ale kdo má odvahu v takové situaci říci, že toto úmrtí by šlo kvalifikovat jako sebevraždu, nebo dokonce i vraždu?“

Stockholmský syndrom u dětí

Jak již bylo zmíněno výše, syndrom se může projevit i u dětí. Nejčastěji se týká buď sexuálního zneužívání, fyzického týrání nebo kombinace psychického týrání dítěte v kombinaci s fyzickým týráním matky. Dítě je verbálně utvrzováno v tom, že pokud nebude poslušné, bude jeho vina, že matka bude bita, nebo i usmrcena. Tento přístup dítěti prakticky znemožní se jakkoliv bránit A přijme pasivní přístup k situaci s absolutní loajalitou s trýznitelem, která může trvat až do dospělosti. Navíc se u takových dětí může rozvinout stav, který je označován jako KONSPIRACE TICHA. Tedy neschopnost v dospělém věku ohlásit násilný čin, či nějakou formu týrání.

 

Existuje prevence?

Kéž by si člověk mohl vzít vitamín proti tomuto problému a kéž by se stav mysli dal detekovat z krve. Pak by riziko bylo možné eliminovat. Jediné, co pro sebe člověk může udělat, je posilovat svou psychickou odolnost. Schopnost nesouhlasit ve všem, umět říci ne, umět odolat manipulátorovi. Lidská populace je v tomto ale velmi zranitelná a mnozí jsou velmi málo odolní. Navíc ruku na srdce, kolik z nás cíleně posiluje sebevědomí, schopnosti komunikace a odolávaní stresu? Pokud se nesetkáte třeba v zaměstnání s odbornými školeními?

Navíc jsme my lidé velice malicherní, a to nás vede k názoru, že se nám něco takového nikdy nemůže stát. O to víc to ale člověka zasáhne, pokud se něco takového stane v těsné blízkosti, v rodině, nebo blízkém okruhu lidí.

Pokud nechceme v tomto směru dělat vůbec nic jiného, pak jsou minimálně dvě věci, které lze každému doporučit. Tou první je zastavit se, nadechnout a začít vnímat své instinkty. Člověk totiž o většinu svých instinktivních schopností přišel, ale je to tím, že prostě „jedeme na autopilota“. Ale pokud máme divný pocit, že něco není dobře, většinou to tak nakonec opravdu je.

A to platí také pro tu druhou radu, a to je nebýt lhostejný vůči svému okolí. Mnoho lidí se dostane do potíží právě pro ten pocit, že jsou ve své situaci izolovaní, bez možnosti komunikovat s jinými lidmi. Natož požádat někoho zvenku o pomoc.

 

Zdroje:

PhDr. Hedvika Boukalová: https://sancedetem.cz/stockholmsky-syndrom-u-deti, 2024

Soukromý archiv