PHARMA NEWS - odborný časopis

TO BY SE MOHLO NĚKDY HODIT…

RNDr. Lenka Grycová, Ph.D.

Také jste si někdy řekli tuto kouzelnou větu?

Lidé od nepaměti chtějí něco vlastnit, objem majetku od nepaměti udával postavení ve společnosti, lidé se kvůli majetku ženili, vdávali, dokonce i vraždili. Ačkoliv se pohled na majetek trochu změnil, více se přepočítává na peníze a místo rozsáhlých panství se poměřují konta v bankách, jsou určitá úskalí této lidské oblasti života, která mohou v extrémních případech vést až ke smrti člověka.

Něco vlastnit

Kromě běžných věcí, které člověk potřebuje k životu, máme každý doma něco, co nepotřebujeme. Ať už proto, že se užitečnost oné věci změnila na nepotřebnou, nebo proto, že se jedná o dekoraci, která nám jen prostě dělá radost, nebo je to věc spojená se vzpomínkou na jiného člověka, či jinak emotivně propojená vzpomínka.

To, co vlastníme a čím se obklopujeme, utváří naši osobnost, za celou dobu života nám projdou rukama tisíce předmětů. Každý člověk si sám řídí, které věci jsou důležité a které ne. Které si chce nechat a které vyhodit. Vztah k věcem v naší blízkosti se s věkem mění. Věci, které pro nás byly důležité, už důležité nejsou, některé prostě jen dosloužily, změnil se hudební žánr, který posloucháme, nebo styl oblékání, či se dostavila nadváha.

Pokud se nějaká věc stane v naší blízkosti nadbytečnou, měla by se někam posunout. To, jaký osud ji čeká, záleží na tom, jak se k této problematice stavíme. Zda má člověk zdravý přístup k sobě samému, nebo je zatížen nějakým problémem, který mu neumožňuje logicky se rozhodnout. To ovlivňuje následně fakt, kolik zbytečných věcí se kolem nás hromadí.

Sběratelství

Jedním z důvodů, proč lidé shromažďují věci, které k životu primárně nepotřebují, je sběratelství. Může to být koníček, může to být vášeň, ale i posedlost, nebo mánie. A co lidé nejčastěji sbírají? Poštovní známky, pohlednice, odznaky, ubrousky, staré mince, či bankovky, přívěsky na klíče, miniatury. Nebo pak větší věci jako jsou třeba kafemlýnky, motorky, kola, žehličky, rádia či hodiny. Důležité je ovšem říct, že systematicky sbírat věci nějakého tématu není totéž co chorobné hromadění. Sběratel má ze své sbírky radost, pečuje o ni, rád se o své emoce podělí s okolím, ať už s rodinou, nebo přáteli. Aktivně ji rozšiřuje. Nemocí se to stává až v okamžiku, kdy dochází k nekontrolovanému hromadění, které začne systematicky ovlivňovat sociální, fyzické a duševní zdraví člověka. Pacient po pořízení nové věci o ni ztrácí zájem a jen přibývá na „hromadu“ dalších stejných.

...pro pírko přes plot skočí…

Nic nevadí, že doby Babičky už jsou dávno pryč. Spousta děvčat, která byla vedena k šetrnosti, v dnešní době čelí problému, který je na hranici chorobného hromadění. Také lidé, co zažili nedostatek, ať už pamětníci války, nebo lidé z chudších poměrů. A tak si lidé schovávají některé věci, aby je pak nemuseli kupovat. Ale zde je velmi tenká hranice mezi tím, že si člověk schová to, co pak reálně využije a tím, že dané věci shromažďuje vysoce nad rámec skutečné spotřeby.

Kutil nebo hromadič?

Mít doma chlapa, který na co sáhne, to spraví, vylepší, vyrobí úplně nové, je snem každé z nás. Tito pak mají doma často sbírku různého nářadí, ať už mechanického, elektronářadí, či větší stroje třeba na benzín. Ke správnému kutilství patří také jistá zásoba užitečného materiálu, a to například dřeva, plechu, montážního materiálu a podobně.

Problém nastane, pokud takový člověk je pouze kutilem teoretikem. Tedy v životě nic moc nevyrobil, neopravil, ale chce mít doma také spoustu náčiní, a hlavně spoustu materiálu. Většinou ani ne toho primárního – tedy vezmu a vyrábím, ale takového toho „rozeberu a použiji na to nebo ono“.

A čím víc sní, tím víc materiálu chce mít. Nejprve jsou to

docela racionální úvahy, a tedy i relativně použitelný materiál,

ale postupem času se začínají hromadit věci, které potřebují více času na demontáž a jsou méně použitelné. Člověk se pomalu vzdaluje realitě a vidí potenciál ve zcela nepoužitelném odpadu.

Zdědit zbytek domácnosti nemusí být vždy výhra

Zde je třeba zmínit ještě jeden důležitý fakt. Můžete se setkat s případem, často tam kde se po generace dědí třeba dům, ale i byt, že potomci prostě převzali „sbírku nepotřebného harampádí“ po předcích a zde kromě běžných bloků, které brání schopnosti zbavit se nějaké věci, přibývá i komplikace ve formě úcty k předkům a jejich věcem. Pokud je ovšem těch věcí hodně a napříč celým vybavením domácnosti, může se stát, že jedinec pak vnitřně žije život svých předků, namísto toho svého, i když sám k těmto již nahromaděným věcem nic nepřidává.

Patologické hromadění věcí

Co je normální chování? Pardon normálnost je velmi zavádějící pojem, protože kdo může definovat, co je a co není normální? Takže položím otázku jinak – co je ještě běžné chování člověka a co už je patologické hromadění? Jaké jsou predispozice a jaké jsou následky? Jak lze tento problém léčit? A lze vůbec člověku s tímto problémem pomoci?

Pár základních charakteristik:

•           pro pacienta je velmi obtížné až stresující zbavovat se věcí

•           prostor, kde pacient žije, se stává neuspořádaným a nepřehledným

•           nahromaděné věci mají minimální finanční hodnotu

•           nahromaděné věci jsou často ve velmi špatném stavu

•           nahromaděné věci je v případě potřeby snadné získat

 

Co se predispozic týče, můžeme říci, že mezi nejčastějšími pacienty s problémem patologického hromadění jsou ti s nějakou formou neuropsychiatrického onemocnění:

•           schizofrenie

•           demence, stařecká demence

•           poruchy příjmu potravy

•           mentální retardace

•           autismus

•           obsedantně kompulzivní poruchy

Diogenův syndrom

Je zajímavé, že zrovna Diogenes utrpěl fakt, že po něm pojmenovali tento syndrom. Diogenes byl starořecký filozof, který žil někdy mezi rokem 400-300 př.n.l. Byl zastáncem kynizmu a opovrhoval veškerým majetkem.

 

Diogenův syndrom také zahrnuje hromadění nepotřebných věcí, ale dochází i k dalším projevům. Chorobná nepořádnost, zanedbání své vlastní osoby, často hromadění zvířat, extrémní špinavost domácnosti. Nedostatek ohledu vůči okolí (shromážděné věci často omezují či ohrožují okolní sousedy). Z domácnosti se může linout zápach. V případě velkého množství zvířat množení a šíření parazitů.

 

Diogenův syndrom je primárně záležitostí starších lidí. Je jakousi odpovědí na dlouhodobý stres, zoufalou reakcí organizmu, která se pokouší vytvořit ochrannou bariéru vůči okolnímu světu. Často může být spojen se stařeckou demencí či Alzheimerovou nemocí.

 

Jak bojovat s nepotřebnými věcmi?

Věci, které nás obklopují, dotváří naše JÁ. Velmi často si svůj životní prostor zaneřádíme věcmi, které nám už k ničemu nejsou, ale to, že na ně myslíme, jak s nimi naložit a že by se měly dořešit atd., nám ubírá energii dělat něco, co nás těší.

Nejčastěji nás trápí šetrnost, tedy něco, k čemu jsme byli ve většině případů vychováni. Tzn. vedeni od malička k postoji, že si máme věcí kolem nás vážit. Vážit si věcí ovšem neznamená, nechat si věcmi kolem sebe řídit život. Navíc existuje spousta způsobů jak se s tímto „rádoby“ problémem popasovat a vyjít z bitvy s čistým štítem.

 

Hromadění nepotřebných věcí se děje v domácnostech v několika úrovních. Říká se, že člověk by se měl za život alespoň dvakrát přestěhovat, aby při té příležitosti probral a zlikvidoval nepotřebné věci. Ale na to, abychom se zbavili nepotřebných věcí, se nemusíme nutně stěhovat.

 

Zkusíme si nastínit pár takových „fíglů“ jak na nepotřebné věci.

•           knihy lze buď prodat, nebo věnovat veřejným organizacím

•           oblečení lze poskytnout charitativním organizacím

•           kuchyňské nádobí lze poskytnout charitativním organizacím

•           zkuste na sporné věci použít „testovací krabici“

•           pokud si řeknete, to by se mohlo hodit, většinou to nepotřebujete

•           svěřit svou důvěru někomu blízkému

•           včas se obrátit na odborníka

 

V dnešní době existuje spousta knižních portálů, pro ty, co chtějí knihy prodat. Lze je ale věnovat do místních knihoven, či domovů důchodců. Další možnosti jsou v dnešní době takové ty nádražní knihovničky, kde můžete knihu odložit, nebo naopak si nějakou odnést. Pokud si člověk chce pořídit knihu, měl by si říct, zda si ji opravdu chce koupit, nebo zda mu postačí si ji vypůjčit v knihovně. V tomto ohledu, pokud bychom se bavili o sečtělých lidech, nemusí to nutně znamenat, že mají stěny plné knihoven a tisíce knih doma.

 

Oblečení se také řadí mezi problematické položky. Nejčastěji lidé hromadí oblečení se slovy „do toho dorostu“, nebo „do toho rozhodně zhubnu“. V tom druhém případě říkám lidem, že pokud opravdu zhubnou několik velikostí (což by vydalo na spoustu dalších stánek), tak je lepší si pak koupit na sebe něco nového. Protože odměnit se za takový výkon, je namístě. Neznamená to ovšem, že by nepotřebné oblečení mělo skončit v popelnici. Charitativní bazárky, organizace pro lidi bez domova, chráněná bydlení pro matky s dětmi. Možností na výběr je u této kategorie věcí opravdu mnoho. Může nastat i situace, kdy si lze některé oblečení vhodně upravit, tedy taková drobná recyklace do nové podoby. Ale tady pozor, aby se nepotřebné oblečení jen neposunulo do kategorie oblečení k recyklaci.

 

Kuchyňské nádobí a vybavení do kuchyně je samostatnou kapitolou. V této oblasti totiž dochází ke dvěma zajímavým situacím. Tou první je fakt, že když si člověk řekne, že si musí pořídit nový hrnec, jen málokdy je tak uvědomělý, aby ten starý, který chce nahradit a kvůli kterému nákup nového řešil, také následně vyhodil. A tak se množí staré hrnce, pánve, nože, příbory, sklenice atd. Tou druhou je vrozená šetrnost. Tedy položky víceméně spotřebního zboží, jakou jsou například utěrky, se točí rok, dva, dvacet a ty komínky nových ručníků, utěrek a třeba i ložního čekají na to, až „dopotřebujeme“ ty staré. Paradoxem je, že ač se šetrná hospodyňka na okamžik, kdy vytáhne novou utěrku, či ručník s krásným vzorem těší, docela často se toho nedožije. A nejsou to ojedinělé případy.

 

A teď přejděme k té „testovací“ krabici. Každý, kdo tento systém používá, tomu říká trošku jinak, ale princip je jasný. Věci, které nevíme, zda ještě chceme nebo ne, umístíme do krabice a tu uložíme takříkajíc „k ledu“. Co ovšem doporučuji, je popsat ji tím co je v ní obsaženo. Pokud krabice někde leží, rok dva tři… pak její obsah opravdu nepotřebujeme. Ale pozor na moment otevření. Této metody se totiž používá z čistě psychologického hlediska u malých dětí, když jim přestane být vzácné velké množství hraček. Po opětovném vrácení hraček, je dítě nadšeně přijme. Toto ovšem působí i na dospělé. Tedy pokud krabici otevřete, můžete být tam, kde jste začali, tedy v nejistotě.

 

To by se mohlo hodit. Toto slýchám často. Ale kromě toho, že v takovém případě by měl být člověk opravdu obezřetný, setkala jsem se v literatuře s velmi zajímavým názorem. Lidé často popisují situaci, kdy něco vyhodili, poté co to dejme tomu 10 let skladovali, to následně během tří týdnů potřebují. Popis této situace, který mne zaujal, byl takový, že lidské podvědomí je po vyhození nějaké takovéto věci schopno vygenerovat situaci, ve které člověk tuto věc potřebuje a následuje to blažené „Já jsem to říkal“…

Toto jsou všechno takové obecnější rady pro ty, co nejsou tak úplně patologičtí sběrači, ale potřebují svůj životní prostor trochu vyčistit od nepotřebných věcí, ale také pochopit. Pokud už je člověk ve fázi, kdy boj s hromaděním nemůže sám zvládnout, pak potřebuje několik důležitých kroků. Tím prvním je přiznat si, že je člověk nepořádný nebo hromadič. Druhým krokem je schopnost vložit v tomto směru důvěru do blízké osoby, která může pomoci jak při samotném procesu úklidu, tak jako psychická podpora. Mnohým lidem pomáhá, když se nemusí sami rozhodovat, zda nějakou věc ponechat, nebo ne, a mohou tuto povinnost rozhodnout se delegovat na někoho jiného. Třetím krokem je obrátit se na odborníka.

Chorobné hromadění je nemoc jako každá jiná a pomoc psychologa případně psychiatra je krokem kupředu. Chorobné hromadění má dvě základní roviny léčby, tou první je farmakoterapie primárního neuropsychiatrického onemocnění, další rovinou je kognitivně-behaviorální terapie. Podpora rodiny je v tomto ohledu také důležitá, i když u těžkých forem se u pacientů vyskytuje míra agresivity v případě pocitu ohrožení ze ztráty nahromaděných věcí a pro rodinné příslušníky to není vždy jednoduché.

Posledním důležitým faktem je prevence. Nenechat si přerůst množství nepotřebných věcí přes hlavu ale naopak k nim nalézt lidi, kteří je potřebují.

 

Zdroje:

Khollová M.: Patologické shromažďování, Psychiatrie pro praxi, 2009, 10, 264.