PHARMA NEWS - odborný časopis

Veronika Petruchová: Každé ráno jsem vděčná

Příběh Veroniky Petruchové trochu připomíná pohádku. Holka z malé vesničky na jihu Moravy se jednoho dne vydala do víru velkoměsta a odměnou za statečnost a píli jí byla pozice ve zpravodajství TV Nova. Sympatická zprávařka vypráví o své práci, zdraví i koníčcích.

Je krátce po MS v hokeji, a tak nemůžeme začít jinak. Sledovala jste domácí šampionát a fandila zlatému českému týmu?

Ano, samozřejmě. Tím, že je to veliká událost pro celý národ, tak jsem to sledovala. Nebyla jsem tedy v takové euforii, jako mnoho lidí na Staromáku, navíc jsem během zápasů často měla práci ve zpravodajství. Ale vzhledem k tomu, že bydlím na Praze 1, oslavy jsem měla jako z první ruky a prožívala je intenzivně. Moc se mi líbilo, jak hokej národ spojil a měla jsem místy až husí kůži.

Když jsme u toho – co Vy a sport?

Už od malička jsem sportovala. Hrála jsem jedenáct let závodně volejbal, poté jsem chodila na balet a další tancování, takže pohyb je mi velmi blízký. Ale nyní už nehraji na takové úrovni, abych chodila čtyřikrát v týdnu trénink a o víkendu jezdila na zápasy. Pohyb beru spíš jako radost. Ale přiznám, že s přibývajícím věkem zjišťuji, že už to není samozřejmost a svaly musím taky někdy poškádlit. (usměje se) Takže víc se hýbat je takové moje předsevzetí.

Zní to hezky, ale budete konkrétnější?

Chodím do posilovny, kde mám svého trenéra, protože dřív jsem neuměla zvedat činky. Také pravidelně zajdeme s kamarádkami na squash a bedminton, to mám moc ráda, jsou to zároveň společenské akce. (usměje se) A další aktivity mám proměnlivé podle nálady, nebo podle ročního období. Když je hezky, chodím plavat, v zimě zase na hot yogu. Využívám toho, že Praha je pestrá, zatímco doma v Hroznové Lhotě byla jedna tělocvična, kde se odehrávalo veškeré sportovní dění. (směje se)

Náš časopis je o zdraví. Myslíte, že může být zdravý člověk, co nesportuje?

Uh… (odmlčí se) No, myslím, že může, znám pár lidí. Ale zároveň si myslím, že to není nic dlouhodobého. Jak říká jeden můj oblíbený rapper: „Koľko do koreňov, toľko do koruny.“ Takže jak se člověk o to své tělo stará, hýbe se a správně jí, to potom ovlivní všechno.

Co dalšího podle Vás ovlivňuje zdraví člověka?

Já mám třeba aktuálně od trenéra připravený speciální jídelníček. Jídlo miluju, ale trochu jsem v tom pokulhávala. Takže místo tučné stravy si nyní často dávám hovězí maso, vajíčka, tvaroh a cítím se mnohem lépe. Také jsem poslední měsíc vynechala alkohol a mám mnohem víc energie. A pravidelně užívám výživové doplňky, dokonce mám takovou tu rozřazovací krabičku na pondělí až pátek a jejich užívání je každé ráno součástí mého rituálu.

Rituálu?

Ano, je to tak. Každé ráno a večer dělám skoro to samé. Vytvořila jsem si zvyk a nemusím tím pádem už zaměstnávat hlavu.

Prozradíte tedy Vaší rutinu?

Ráno se chvilku snažím věnovat svým plánům na den, také se říká, že má být člověk za něco vděčný, i to praktikuji. Dále nějaká péče o pleť, to zná každá holka, snídaně, venčení pejska. A já jsem sice věřící, ale myslím, že i nevěřící si mohou každý den říkat nějaké afirmace. To znamená, že si řeknete nějakou pozitivní větu, například „Dnes mě čeká hezký den.“ Mě osobně to nakopne a povzbudí hezkým směrem. Jsou to všechno takové minirituály, zaberou pár sekund, ale pro mě mají velký vliv.

Pojďme na Vaši práci zprávařky. Jak se holka z jižní Moravy dostane do Prahy a navíc na Novu?

Vzniklo to tak, že jsem v osmnácti letech odešla z Hroznové Lhoty poznat svět.

Ale co byl ten vnitřní impuls?

Ovlivnily mě dva faktory. Měla jsem lásku, krásný vztah, ale skončilo to a vzhledem k tomu, že jsme žili na jedné vesnici a stále se potkávali, chtěla jsem udělat tlustou čáru a odejít. A abych se z té holky stala ženou, věděla jsem, že nemůžu teď sedět doma ve svém pokojíku s mámou a tátou…

A ten druhý faktor?

Byla jsem vždy ctižádostivá. Má malá vesnička na Moravě je sice kouzelná, ale co se týká práce, moc zajímavých možností nenabízí. Proto jsem se chtěla vydat do světa, lákala mě nějaká velká pracovní výzva. A když už jsem se stěhovala do města, proč ne rovnou do toho největšího. (usměje se)

Takže jste se ocitla v Praze a co dál?

Měla jsem svůj sen. Chtěla jsem vždy být herečkou a přihlásila se na přijímačky na DAMU. Ale nevyšlo to, a tak jsem našla náhradu na Akademii žurnalistiky a nových médií. Přiznám se, že ze začátku ve mně panovalo spíš zklamání, zbortil se mi herecký sen… Ale na žurnalistice mě to úplně pohltilo. Začala se mi líbít práce se slovy, celý kolektiv mě do toho vtáhl a rázem jsem byla šťastná, že to takhle dopadlo a neúspěch byl součástí mé úspěšné cesty.

A to už jsme asi skoro na Nově, že?

Ano, ale to bylo tehdy také zajímavé… Spolužačka mi řekla, že na Nově je konkurz, ať jdu s ní. Tak jsem šla, ale cítila jsem se poměrně nekomfortně.

Jakto?

Bylo tam plno krásných slečen a chytrých lidí, cítila jsem se níž, než ostatní… Ale za dva dny mi volali, že mě berou! To byl šok, byla jsem zrovna neupravená, holky to jistě znají, nebyl zkrátka můj den… Ale řekli, že mám přijít za hodinu, tak jsem se rychle dala do kupy, přišla a hned nastoupila. (usměje se) Od té doby jsem na Nově devět a půl let. A stále mě to baví, naplňuje a nepřestávám objevovat nové věci.

Nestýská se Vám někdy po Moravě? Přeci jen život v Praze je  uspěchaný, výkonový…

Nestýská, protože domů jezdím často, navíc mám teď dvě malé neteře. A hlavně vím, že tam mám vždycky dveře otevřené, takže se mi nemá po čem stýskat, když vím, že je to tam stále moje. (usměje se) Moc se mi líbí ta kombinace Prahy a Hroznové Lhoty. Každé to místo má své.

Kromě zpráv na TV Nova také moderujete akce a máte vlastní podcast Smečka. Jak to vzniklo?

Vymysleli jsme s přáteli ještě před boomem všech podcastů, ale vlna tohoto média se tak rozjela, že než jsme to rozjeli, už jen jedni z mnoha. Ale těší mě, že tam mohu ukázat i svou uvolněnou tvář, přeci jen zpravodajství je více seriózní. Bavíme se o pejscích a lidech, zveme si různé hosty, spojujeme a tvoříme komunitu, která se potkává i osobně. Zkrátka jsem se chtěla věnovat i nějaké dobré věci, a podcast Smečka je ono. (usměje se) Vůbec to není o financích, já z toho nemám nic, jen ten hezký pocit, že pomáháme dál. Vše, co z toho máme, dáváme zpátky jako podporu pejskům, nebo na náklady s tím spojené. Jsme z takové party, kde každý máme svého pejska, takže se to k mému životnímu stylu hodí.

Vím, že máte chrtíka Woodyho. Co dalšího Vás v životě dělá šťastnou a je takové to „Vaše“?

Woody je součástí mého odbourávání emocí, které se ve mě za ten den nastřádají. Práce v televizi je super, může se zdát nablýskaná, ale přeci jen je i dost stresová a zprávy mnohdy negativní… Takže když chci být sama, jsem s Woodym. Často si dám jen sluchátka do uší, pustím si hudbu, vezmu Woodyho na vodítko a procházím se bezmyšlenkovitě městem, dokud se ze mě smutek a emoce nevytratí. A pak mám okruh asi deseti přátel, a když potřebuji podpořit nebo nakopnout, napíšu jim a jsme spolu. To je taková moje pražská rodina. (usměje se) Spoustu lidí se soustředí jen na lásku od partnera, ale pro mě jsou zásadní i moji přátelé. Stejně jako ve vztahu je potřeba pracovat i na našem přátelství.

To jistě! Takže jak si s přáteli užijete léto, vyrážíte na dovolenou?

Dovolená neproběhne, ale letošní léto pro mě bude totálně natřískané. Zaprvé slavím třicáté narozeniny, takže mě čekají dvě velké party, v Praze a ve Hroznové Lhotě. A zároveň chystám pracovní léto, kdy spolu s TV Nova a mým podcastem jezdíme od června do září každý víkend někam. To miluji, protože ve studiu přeci jen sedíme sami s kamerami, ale když se setkáme s diváky tváří v tvář, vyslechneme je a pochopíme, můžeme to dělat víc pro ně. Navíc tam budu tam mít i svůj stánek Smečka a rozdávat pejskům pusinky a pamlsky. (usměje se)